Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

24. 9. 2018
Rubrika: O špatných věcech

Masaryk jízdmo

Autor: Jaromír Slomek

13.03.2010 01:00

Před Muzeem TGM v Lánech stojí od soboty 6. března jezdecká socha prvního československého prezidenta. Realistické dílo (zvíře i muž na něm sedící jsou k poznání na první pohled) vytvořil sochař Petr Novák (nar. 1947). O historii záměru vzdát Masarykovi hold tímto tradičním, bronzovým způsobem se lze dočíst na internetových stránkách lánského, respektive rakovnického muzea (http://www.muzeumtgm.cz/). Pod textem „Projekt jezdecké sochy T. G. Masaryka před muzeem v lánech" (sic!) je podepsán Mgr. František Povolný, „předseda organizační rady", nejen podle pravopisu se však zdá, že ho sestavilo nějaké dítě. Lánští se prý myšlenkou na pomník začali „znovu zabývat" po roce 1989. Pak se „nadační výbor pro výstavbu muzea dočetl o snu sochaře Petra Nováka" - a bylo rozhodnuto. Vyhlásila se nikoli sochařská soutěž, nýbrž veřejná sbírka. Shromáždilo se téměř dva a půl milionu korun (dva miliony dal Středočeský kraj, 30 tisíc Karel Schwarzenberg atd.), sochař svou práci dokončil a nějací potentáti ji slavnostně odhalili. Na světě je socha, která by „měla již svým umístěním a výtvarným pojetím návštěvníky muzea vést k zamyšlení nad osudem Masarykovým, našeho státu a konec konců i svým". Povede?

Pomník má být vzpomínkou „na člověka, který byl v Lánech spatřován při chvílích respiračních projížděk na koni, kdy ale ani na chvíli nezahálela jeho mysl". Sochař se prý snažil „zachytit ten okamžik, kdy jezdec, myslitel, filozof a intelektuál pustí otěže v tiché kontemplaci, hluboce zamyšlen s mírně skloněnou a obnaženou hlavou, kdy kůň skloní hlavu k zemi a klidně se popásá".

Na známých fotografiích se Masarykův hřebec nepopásá, i když výjimka existuje. Čtenáři časopisu Hlasy z Posázaví spatřili v č. 10/1925 - ke svému údivu? - snímek prezidenta sedícího s čepicí v ruce na koni, jenž má hlavu u země. Předobraz? Asi ano. Stalo se v Benešově. Pětasedmdesátiletý TGM v srpnu toho roku navštívil svého starého přítele dr. Veselého a spatřil koně tamního statkáře. Zatoužil po projížďce (na nevyzkoušeném zvířeti!), avšak v sedle zjistil, že s hladovým plnokrevníkem (?) nic nesvede. Chvíli na koňském hřbetě prodlel - právě tak dlouho, aby někdo pohotový pořídil momentku. Tak to podává masarykovská badatelka Dagmara Hájková.

A přece měl mít bronzový Masaryk (není to opovážlivost, pustit se sto let po Schnirchovi, Myslbekovi a Kafkovi do realistické jezdecké sochy - a neumět to lépe, nebo alespoň jinak?) blíže k Masarykovi skutečnému než k Donu Quijotovi. Prezident jezdil na koni do 83 let (začal až někdy v pětašedesáti), miloval klus a cval a trysk, Karel Čapek zaznamenal, že „obyčejně uhoní i daleko mladší spolujezdce". Není známo, že by si potrpěl na vysedávání na mezkovi, který se nehne z místa, ač se mu to v Benešově přihodilo. Z koně také padal - a opět se dral do sedla. V jednom z dosud nepublikovaných dopisů své blízké přítelkyni Oldře Sedlmayerové (kolem toho snad až vášnivého vztahu je pořád ještě trochu mlhy - jak je to tedy s pravdou, vítězí, nebo nevítězí?) psal ovdovělý Masaryk toto: „Olo moje jediná, zlatá moje, sladká, včera večer objal jsem Tvoje básně a listy, četl jsem je v noci dvakrát a teď potřetí a znamenám si tužkou, co bych podle mého soudu žádal, aby bylo změněno. Jak Ti mám děkovat za ten důkaz lásky - víry? Nemohl jsem spát, tak živě jsem to cítil - Olo moje sladká, ach, jak sladká!" Pardon, to není o jízdě na koni, až vzápětí: „Víš, holka zlatá, před několika dny jsem spadl z koně - nedal jsem pozor; vyskakuje někdy, již dávno jsem ho zkrotil navždy a tentokrát jsem v myšlenkách se opozdil a spadl. Trochu jsem se pohmoždil a ležel klidně tyto dny a byl u Tebe ve svých snech a myšlenkách a touhách. Je to potřetí, co jsem z koně spadl; poprvé ve Washingtoně při vysokém skoku, podruhé v Račicích u Lán, když kůň spadl do příkopu a na znak, ale já hbitě seskočil, a teď potřetí. Už často mně tak zatancoval a já vždy připraven byl, tentokrát slít jsem jako hruška, ani nevím jak. Lidé se z polí sběhli, ale já si honem vysed a uháněl domů. Do novin, doufám, nic se nedostalo. Jsem rád: tělo pružné je a hbité ještě - Olo, pro Tebe!"

V Lánech před muzeem postává líná herka a na ní dobrotivý dědeček. Ba ne, Masaryk byl jiný.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  9.26

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   září 2018

PoÚtStČtSoNe
     12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930