Rok tří biblí
19.12.2009 01:00
Každý nový převod Písma do češtiny je významná událost, arciť bez ohledu na „výši prodejů", jak říkají ekonomičtí publicisté. Letos vyšly překlady do současné češtiny hned tři (v tom je rok 2009 unikátní, nic takového se dosud nestalo): dva nekatolické (zkráceně by se jim snad mohlo říkat Flekův a Zelinův), jeden katolický. O prvních dvou už byla na tomto místě řeč, viz Perly sviním! Nebo prasatům? (http://jaromir-slomek.blog.tyden.cz/clanky/2929/perly-svinim-nebo-prasatum.htmla) a Kolik máte doma biblí? (http://jaromir-slomek.blog.tyden.cz/clanky/3189/kolik-mate-doma-bibli.html), o třetím se sluší napsat pro pořádek alespoň několik slov (a něco i do papírového TÝDNE č.51-52, což se snad nevylučuje).
Nuže, Jeruzalémská bible (na rozdíl od takové Drážďanské, Olomoucké, Pražské či Kutnohorské bible pojem vcelku nový, rozšířený až od čtyřicátých, respektive padesátých let dvacátého století), jak nás v úvodních slovech ujišťuje olomoucký arcibiskup Jan Graubner (a není důvod mu nevěřit), je „špičkové dílo katolické biblistiky druhé poloviny 20. století. Vzešla z prací Jeruzalémské biblické školy, založené roku 1890 z iniciativy dominikánského řádu, v níž se po desítky let převážně francouzští badatelé věnovali studiu a výzkumu na poli biblické filologie, historie a archeologie."
Co je na Jeruzalémské bibli nejcennější? Jistě poznámkový aparát, rozsáhlý natolik, že by naplnil samostatnou knihu, biblický slovník. Vždyť pečlivé vysvětlivky a fundované komentáře potkáváme skoro na každé stránce z celkových 2229 číslovaných (ještě následuje pár listů s mapkami). Někde je poznámek takové množství, že pro ně pozapomínáme na text, k němuž se vztahují, samozřejmě jsou tištěny drobnějším písmem a ovšemže jsou „nepovinné". Bohulibá je také snaha převést starozákonní i novozákonní texty do živého jazyka co nejvěrněji, bez dříve tak časté snahy o jejich literární vylepšení. Je tedy Jeruzalémská bible (řeč už je o její české verzi, výsledku téměř třicetileté práce manželů Františka X. a Dagmar Halasových; o pěknou knižní prezentaci díla se postaralo pražské nakladatelství Krystal OP společně s dnes již proslulým Karmelitánským nakladatelstvím v Kostelním Vydří) ze všech biblí, které má náš národ v češtině k dispozici (a že jich není málo), ta nejlepší, nejspolehlivější, „nejpravdivější"? Jisté je, že odpovídá současné úrovni poznání cizích i tuzemských biblistů - podobně jako třeba Kralická bible zase odpovídala stavu dobového poznání. Zvláštní na ní je, že vznikla metodou „srovnávacího a nepřímého překladu", což znamená, že její počešťovatelé sice vycházeli z francouzštiny (v případě poznámek a komentářů ani jinou volbu neměli), avšak k hebrejštině, aramejštině a řečtině rovněž přihlíželi. Kraličtí nás vracejí - což má půvab přinejmenším jazykový - do šestnáctého století, s Jeruzalémskou biblí jsme ve století dvacátém. A dejme tomu i v jedenadvacátém. Možná až moc.
Byli jsme například zvyklí číst a říkat, že „Duch Boží vznášel se nad vodami" (tak to stojí v Bibli kralické a podobnými slovy to říká nejen Český ekumenický překlad z roku 1979, ale i Flekova a Zelinova bible), avšak v Jeruzalémské bibli čteme: „Boží vítr vířil nad vodami." Není to jiný příběh? Prý ne. Dříve Pavel z Tarsu psal „Tesalonickým" či „Tessalonicenským" (Bible kralická), teď „Soluňanům". Je to tak lepší? Za samozřejmost jsme považovali počeštěné jméno apoštola Petra: Šimon. To mu Jeruzalémská bible neupírá, jednou ho však zkouší pojmenovat Simeon Petr (2 Petr, 1,1). Proč? Vede tudy cesta k „autentičtějším" biblickým textům? Bude časem z Mojžíše Moše a z Ježíše Ješua? A co Matouš? Bůhví. Ladislav Klíma už dávno protestoval proti českému znění Kristova jména - byl přesvědčen, že je „strašné (...) ze jména Boha dělat šišlání, schválně jej tak znechutit". Co by navrhl překladatelům Jeruzalémské bible?
Jeden návrh - pozdní, zbytečný - by mohl znít: nevstupovat do poznámkového aparátu, nekomentovat komentáře. Bývají to výpravy na tenký led. Například! Hebrejským výrazům ‘išš (muž) a ‘išša (žena) by prý odpovídaly - aby zůstala zachována slovní hříčka - výrazy člověk a „novotvar" člověčice. Jaký novotovar? To slovo už si čeština dávno vyzkoušela. Jakož i muženu, ta by se ostatně do Geneze také hodila. Tak třeba příště.
Vytisknout
Poslat
