Krampolizace české literární kritiky aneb Pavel Janoušek
12.12.2009 01:00
Nerudovským názvem Hravě i dravě opatřil soubor své literárněkritické publicistiky Pavel Janoušek (nar. 1956), t. č. ředitel Ústavu pro českou literaturu Akademie věd České republiky. Podle všeho si texty vybral a uspořádal sám, avšak vlastním nákladem si je nevydal. Nakladatelství Academia - snad z nedostatku lepších edičních nápadů - zařídilo vznik knihy o 365 stranách (paperback se prodává za 350 korun) ve své režii. Pravda, s finanční pomocí ministerstva kultury.
V oprávněné obavě, aby jeho kritiky nenudily, rozhodl se před časem Janoušek pro žertovné mystifikace. Vymyslel si, čtverák, pseudonymy „Mojmír Jahoda, Alois Burda, Růžena Burdová, Adéla Burdová, Jura Juráňů, Eliška F. Juříková, Žužla a další" - a pod nimi zveřejňoval (většinou v časopise Tvar) své literárněkritické, hm, šlehy. Takováto jakoby insitní kritika je věc už dávno vyzkoušená, pěstoval ji u nás Ignát Herrmann vulgo Vavřinec Lebeda, divadelní referent (viz Z poslední galerie, v knižním souboru posmrtně 1939). Poprvé, podruhé, maximálně potřetí je to metoda snad i trošku zábavná, brzy však únavná.
Fiktivní buran, aby byl náležitě šprýmovný, musí podle Janouškových představ mudrovat v jakémsi pseudonářečí. To že by nefungovalo? Musí! „To ale Jura neměl říkat, poněvadž hned se k tomu přidala aj Růžena, jako ta moja, která to asi též čétla. Já ju mosím omluvit, že mluví tak nespisovně, poněvadž je včil děsně nervózní, protože preference už nejsú, co bývaly, a socani tu její partaj doháňajů, takže kdyby příští rok ve volbách nezvítězila, tož by bylo všecko v řiti, ale aj tak jsem se divil, že hned začala, že ten Jirús (Tobiáš Jirous, pozn. J. S.) je pobúchanec nevyjebaný a že ten Vaculík je sice též sexista, co po robách jede jak divý, ale na druhej straně, že je dokázal brát aj tak nějak jako roby, kdežto ten Jirús je prý jen onan, co ho roby zaujímajú jen tehdy, když si ho nemože vyhonit sám."
„Řiť" je, usoudil Janoušek, spolehlivý doutnák k trhavině smíchu. Všiml si, že někteří estrádní umělci a kašpaři stále spoléhají na komický efekt slov jako „větry" nebo „průjem". A když to zabírá třeba u takového Krampola, proč by podobně bodře nemohl čtenáře pobavit literární vědec! Co zkusit třeba „hemeroidy"? A tak v recenzi románu Miloše Urbana Hastrman přemítá Burda-Janoušek takto:
„Ono je to asi celé takové to pravé upřímné umění, co čerpá ze života... však je to svatá pravda, že aj já bysem měl víc chodit. Říkal mňa to primář Vašica, co k němu chodím s hemeroidama, že su tlustý a že to mám z toho sedavého zaměstnání, tak abysem víc chodil. Ale já jsem mu říkal, že nemožu, protože mosím číst tu všecku novú literaturu, že abysem s ňú držel krok, a on říkal, že mi to závidí, že si takhle možu číst a psát, co chcu, kdežto on se stále jen mosí kúkat lidem do řiti, kdežto já říkal, že někdy je lepší se kúkat do pěknej řiti než číst kdejakú hovadinu, a šli jsme spolu na pivo a tak jsme si povykládali, že Růžena se mnú tři dny nemluvila a toho Placáka jsem už nedočétl, takže nevím, zda je to na koncu stejně tak dobré jako na začátku."
Hranici trapnosti cítíme každý jinde, Janoušek bohužel ani tady: „Vážená redakce, ctění čtenáři, Vy zmrdi komerční zaprodaný! To čučíte, že vám včil píšu já, Laďa, co mu kamarádi říkajú Žužla, místo toho starého kokota Burdy. Ale može za to ta jeho dcéra, jako Adéla, ta piča, co mňa nechce dat, ale na to, abysem to místo jejího fotra sepsal, na to su jej dobrý. Ten tata jej totiž poručil, že aby k vám, do toho vašeho příšerného časáka, co ho nikdo nečte, mejlem poslala ty jeho žvásty, co vás jima už tolik let oblbuje, protože aj vy stojíte za hovno a jako celý tenhle faking posratý svět nechápete, že se na všecko mosí jebat." Kam s takovým humorem? Do kasáren?
Když to nemůže být hluboké, usoudil nejspíše kritik, ať je to alespoň veselé. Nu, nepovedlo se.
Vytisknout
Poslat
