Až v Kremlu uzří kresleniny
28.11.2009 01:00
Jako výtvarník to má Josef Váchal (1884-1969) už docela dobré, historiky umění byl vzat na milost a z dějin české malby a grafiky se jen tak nevytratí. Jako slovesný umělec je na tom nepochopitelně hůře, akademičtí literární historici ho stále bohorovně přezírají, což je důkaz leda jejich, nikoli jeho malosti (viz - anebo raději ne - nedávno vydané čtyřsvazkové Dějiny české literatury 1945-1989, kolektivní nepodařenost, jež své tvůrce stěží přežije).
Váchalovo slovesné dílo stále ještě nebylo zveřejněno v úplnosti (a je to, chce se říci, dobře, protože díky tomu máme nová čtenářská setkání s ním stále ještě před sebou), ač se Paseka, pražsko-litomyšlské nakladatelství velkého váchalovského ctitele Ladislava Horáčka, činí. Nyní vyšla novinka: svazek nazvaný prostě Dopisy (edičně připravila Zuzana Zajícová, 76 stran), v němž čteme Váchalovy listy psané v letech 1947-1951 ve Studeňanech u Jičína a adresované Ladislavu Liboru Loubalovi, o čtyřicet let mladšímu brněnskému medikovi a sběrateli grafiky. Váchalův epistolografický styl je natolik originální, že nad všechny popisy a interpretace je přímá citace.
Takto například dřevorytec uprostřed války, v červnu 1942, tedy v heydrichiádě, vylíčil v jedné větě svoje tehdy neuskutečnitelné představy o dobrém jídle a pití, jeho slovy: „obrazy dobrot potravních a krmí lahodných" (dopis byl původně určen někomu jinému, avšak neodeslán, po válce se objevil v zásilce určené mladému příteli). Kolik jen současných restaurací se pokouší upoutat pozornost hostů všelijakými žertovnými, „staročeskými" jídelními lístky. Jako Váchal to však dnes nedovede snad nikdo:
„Tuť hovězí silné polévky se zjevují a pečeně telecí s nádivkami, kuřata na paprice a tvarohové knedlíky plavoucí v másle; tu prochází se zajíc na smetaně a maso kapra na černo; zde zas pozdních švestkových knedlíků soubor a z velkých, moučných jablek knedlíky, jichž skořicový posyp prudce tmaví pod másla poléváním; tady - jako nehybná sfinx - paraduje jídlo všech krváků do 90. let minul. století: studená jelení pečeně, hřbet (cemr), coby věčným sněhem bělostí loje a slaniny pokrytý; tamo viz čerstvě pečený chodský koláč, strakatý polevami, a mísu koblih, z výkladu cukrářského krámu vytaženou; dále zas tintenfiš v másle utopená se zjevuje, brambůrky na oleji pečené za přílohu majíc a jí k boku stojící štika v rosolu; viz dále skalnatou horu, ze samých nakrájených plátků a krychlí sýrů složenou, ementálu, limburského, sajbušského, groyského, trapistského a italského de Brie; tyto žlutě a matné běle přecházejí ve svůdnost piškotů, sucharů, sušenek a loketských caltíků, aby, potemníce poněkud, v torty a cukrářské pečivo, vábně vonící, se proměnily; k nim ovoce nádherné patří: ryngle zelené, žloutnoucí však už, vyzrálé a ve vlastním cukru coby šťávě se rozkládající, podobně jako plody srstky, drobné zelené a chlupaté; první letní jablka, červená, bíle žíhaná a hrušky salzburky neb máslovky; kol těchto jevů co oblaka krouží, shlukují se a rozplývají lomy světel z lahví a nálepek na nich, lahví, jichž obsah prozrazuje, že v nich uvězněno Veuve Clignot šumící, vážné portské, melancholické malaga a sherry, italští vermouthové a vína z vinic římských, tokajové a burgundští pacholci s kyseláky rýnskými či rivolou mělnickou..."
Váchal, jenž už roku 1924 prorokoval, že příští generace seznají „celou nesmyslnost socialismu a komunismu" a „podiví se velice, kterak za tuto bláznivou ideu dovedl někdo zemřít a se obětovat", dovedl roku 1947 pobavit čtenáře svých dopisů i takovouto groteskní představou: „Když pak znalcové moskevští a předáci z politbýra v Kremlu uzří kresleniny moje a žádné picassovštiny v nich, na základě posledních z Ruska zpráv, že zatracen tam byl Picasso, Braque a jiná holota proto, že dekadentním a surrealistickým formalismem ničemné buržoasii a kapitálu slouží, tu očista má náhle se dostaví a nevina moje najevo přijde a aj, já do Kremlu i se psem svým osobně pozván budu, jakožto jediný z ČSR, který tomu modernímu umění na lep nesednul."
Co dodat? Čtěme Váchala!
Vytisknout
Poslat
