Fuj
21.11.2009 01:00
Mluvit osobně s prezidentem republiky nemůže každý, obrátit se na něho však v našich poměrech nijak obtížné není. Lze mu, arciť bez záruky odpovědi, napsat dopis (třeba i otevřený) a bez zvláštního úsilí - neboť se poměrně hojně objevuje na veřejnosti - je možné mu i cosi povědět z očí do očí. Příležitost k takovému krátkému spíše monologu než dialogu dávají například jeho autogramiády v knihkupectvích („Prosím vás, napište tam plk. Komorousovi"), návštěvy koncertů, výstav, sportovních utkání, lyžařských areálů... V zásadě platí, že člověk by neměl prezidenta obtěžovat. Jako by ostatně neměl obtěžovat nikoho. Prezident nemá čas a snad ani chuť na dlouhé rozpravy, jeho program je naplánován, na debaty v něm místo nezbývá, pokud nejde přímo o organizovanou diskusi, například se studenty. Chce-li člověk z ulice mocí mermo něco sdělit prezidentovi, tak snad: „Hodně zdraví!" Nebo: „Máme vás rádi!" Eventuálně: „Šťastnou cestu!" Lze se uchýlit i k tradičnímu „Ať žije ...". Taková sousloví jistě neobtěžují, lze na ně reagovat úsměvem, pokývnutím, zamáváním, jedním slovem („Díky!").
Choulostivější situace nastává, když někdo prezidenta, jak se říká, perhoreskuje a má puzení vmést mu do tváře své kritické připomínky, většinou k jeho politickým postojům. To se v minulých dnech přihodilo hned na dvou místech. Nejprve v sobotu 14. listopadu na soukromém koncertě (v „obvyklých předprodejích" nebyly vstupenky k dispozici), který se díky televiznímu přenosu stal docela veřejným, tři dny nato na Národní třídě, kde si lidé připomínali dvacáté výročí začátku rychlého konce komunistického panství. Cestou k pamětní desce mohl prezident zahlédnout docela velký transparent „VENOUŠE DO KOŠE!", aluzi na komický slogan „Jakeše do koše!", před dvaceti lety snadno skandovatelný (daktyl!) a také spíše pobaveně než zlostně (šlo o podobenství, ne o návod k fyzické likvidaci) skandovaný na ulicích a náměstích. Vedle této písemné výzvy se však, můžeme-li věřit http://www.idnes.cz/, také cosi volalo. Jednak „Ať žije Klaus!" (s jasným adresátem), jednak „Nedělej ostudu!" (s týmž adresátem, i když lakonickou výzvu na sebe mohl vztáhnout třeba pracovník Kanceláře prezidenta republiky jménem Jakl, jenž doprovázeje hlavu státu křičel na její názorové oponenty jako člověk přestávající se ovládat pod vlivem alkoholu).
Na výše zmíněném koncertě v kostele sv. Vize se prý volalo „Nejste náš prezident" a také „Fuj". K naposled citovanému expresivnímu výrazu se přihlásila paní Monika Pajerová (viz http://www.lidovky.cz/). Slova „Nedělej ostudu" patří hlavně do komunikace dospělých s dětmi, přesněji: rodičů s potomky. Když v restauraci chlapeček mlaská, říhá či bzdí a pohoršuje tím další stolovníky, sykne na něj matka či otec právě onu rozkazovací větu. Jinde si ji sotva dovedeme představit. Na chabě hrajícího basketbalistu, indisponovanou mezzosopranistku či herce zapomínajícího text role se takto nevolá. Výraz „fuj" (ve staročeštině „fi") slýchají rovněž děti, většinou ty, které si dosud neosvojily potřebné hygienické návyky, avšak též zvířata - tak se přece napomíná pes, který při procházce našel chvilkové zalíbení v cizích výkalech. Pravda, můžeme tak hodnotit i něco nevkusného, nechutného, ohavného, konečně tím slůvkem můžeme doprovodit i vlastní zděšení, jež mezitím pominulo („fuj, to jsem se lekla!").
Volat „Nejste náš prezident" nedává smysl, jako nedává smysl říkat třeba Jiřímu Palcátu Janečkovi „Nejste náš ředitel České televize" nebo Milanu Knížákovi „Nejste náš ředitel Národní galerie". Volat „Nedělej ostudu!" je jednoduše drzé v tom suverénním tykání, navíc vágní. Výkřik „Fuj!" by měla paní Pajerová (jako host urážela jiného hosta, tím i hostitele) nechat vulgárním fotbalovým fanouškům, to slovo patří do jejich jazykové výbavy už dávno, přinejmenším od dob habáskovských a načeradcovských. Tehdy bylo frekventované - a pravděpodobně dosud je - i na žižkovských pavlačích. Hle, sebeúzkostlivěji skrývaná, urputně zapudrovávaná sprostota nakonec i přes ten nejdražší make-up vždycky prosákne.
Vytisknout
Poslat
