Lisabon
24.10.2009 01:00
Jméno portugalského hlavního města je u nás v poslední době hojně, jak rádi píší novináři, „skloňováno", avšak geografické zájmy za tím nejsou. Tato - jazykem cestovních kanceláří - „destinace" nás nezajímá o nic méně a o nic více než dříve. Když se dnes v Čechách, na Moravě a ve Slezsku řekne Lisabon, je sotva míněno něco jiného než významný dokument. Někteří jsme na jeho sepsání - a hlavně uvedení do praxe - celý život čekali, protože znamená významný, možná rozhodující krok ke vzniku Spojených států evropských, o nichž už uprostřed 19. století snil Victor Hugo (jeho, jak se dnes říká, „eurooptimistický" projev nadšeně přivítal, přeložil a v Národních novinách otiskl Karel Havlíček Borovský), zatímco jiné z představy něčeho takového chytá psotníček, což je více trapné než zábavné. Z těch druhých si tu nebudeme tropit žerty, jde většinou o staré a nemocné lidi, škleb na jejich adresu je neetický jako posměšky invalidům.
Možná prožíváme historickou chvíli. Zatím stále ještě Lisabon je Lisabon je Lisabon. Tedy hlavní město Portugalské republiky. To jméno dosud neprošlo apelativizací, změnou vlastního jména v obecné, jako se to přihodilo dejme tomu babylonu, číně, eidamu, ementálu, goudě, kašmíru, manšestru, maratonu, plzni, rokfóru, veltlínu, waterloo (poslední slovo nenajdeme v Pravidlech českého pravopisu ani jako waterloo, ba ani jako Waterloo, v Seznamu zeměpisných jmen tam je leda Wellington, no, to jen na okraj)... Když si oblékáme manšestrové sako (Petr Pujman říkával „menčestrové"), většinou nepomyslíme na anglické město, v němž „vlasovou tkaninu s podélnými vroubky, podobnou sametu" (Slovník spisovného jazyka českého) poprvé vyrobili. Slova manšestr, manšestrový, manšestráky prostě žijí vlastními - a docela bohatými - životy, dávno odstřižena od svých jazykových kořenů. Ten, kdo si jde manšestr nebo nějaký výrobek z té tkaniny koupit, zajímá se spíše o cenu než o etymologii. Podobně ti, kteří si večer po celodenním běhání „po úřadech" či „po doktorech" uleví slovy „já se z toho picnu, to byl dneska maraton", možná i pomyslí na maraton, maratonský běh, stěží už na Marathon, osadu v severní Attice, odkud 490 let před Kristem běžel do Athén rychlý posel se zprávou o vítězné bitvě.
Jazyková prognostika je disciplína ošidná, co se do roka, do deseti, do padesáti... stane se slovem Lisabon, těžko předvídat. Usadí se ve frazeologii podobně jako například Athény? Víme, jak si počíná ten, kdo „nosí sovy do Athén": chová se pošetile, dělá něco marného, zbytečného. A zase: když to řekneme, ani nemusíme mít ponětí o Athénách, nejde o zeměpis ani dějepis. Když je někdo „v Prčicích", vypadá to s ním bledě, když tam někoho posíláme (musí se přitom tykat, na „jděte do Prčic" aby byli nejméně dva posluchači), usilujeme způsobem ještě jakžtakž slušným o ukončení debaty s ním, protože na její další vedení nemáme buď dost trpělivosti, nebo dost argumentů. Něco je „dlouhé jako Lovosice", přestože ani to slovo, ale ani to město extrémní délkou neoplývají. Nicméně přirovnání už se vžilo, v jazyce zabydlelo. Pouze v našem! Uslyší-li slova o délce a Lovosicích cizinec, bude jen kroutit hlavou. Nemusíme nic vědět o průběhu a historických souvislostech bitvy sedláků u Chlumce, a přece chápeme, že když někdo dopadl jako oni tam, tak prostě neuspěl, prohrál, ztroskotal. Podobně tušíme bez ohledu na zeměpisné souřadnice, co to znamená „jít do Canossy" nebo „všechny cesty vedou do Říma". A když řekneme nebo slyšíme, že je něco „Kocourkov", jsme spolehlivě doma. Nu ano, Kocourkov je náš, Kocourkov si rozvracet nedáme.
Co však s tím Lisabonem? Bude se jednou psát také s malým písmenem (podobně jako třeba damašek)? Obohatí snad českou frazeologii? Začne se nejprve po hospodách, potom v dílnách, školách, úřadech, ordinacích, na nádražích atd. říkat třeba „bojí se toho jako Klaus Lisabonu"? Napíše nějaký publicista (eventuálně beletrista), že někdo či něco někomu leží v žaludku „jako Klausovi Lisabon"? Ujme se to? Kdo ví? Jisté je, že zařídit něco takového nelze. Nechme se překvapit. Lisabon (rozumí se to slovo) má čas, může si počkat nekonečně dlouho, mandát se mu nekrátí.
Vytisknout
Poslat
