Až se bude na Hradě vyznamenávat
21.03.2009 01:00
O ruském bohemistovi Olegu Malevičovi (nar. 1928) už v jednom z těchto netištěných sloupků byla řeč (viz „Když padne vláda, nebouchne to tak náladově..." - 26. 7. 2008). Dnes tedy podruhé. A sice proto, že pražské nakladatelství Malvern přišlo s autorským výborem Malevičových studií nazvaným Osobitost české literatury. Ve svazku o 339 stranách máme konečně pěkně pohromadě to nejvýznamnější z díla erudovaného a pilného literárního historika, jenž si k naší radosti a užitku kdysi zvolil za objekt svého odborného zájmu právě českou literaturu.
Odbočka. Vyskytují se dva druhy zahraničních bohemistů. Jedni na větších univerzitách přednášejí český jazyk a literaturu, znají docela dobře dějiny toho i onoho, mohli by se úspěšně měřit s těmi lepšími z českých středoškolských češtinářů, ba i s leckterými našimi bohemisty univerzitními. Dovedou látku vyložit, často docela poutavě, získat pro ni studenty, avšak do literárněvědného či jazykovědného bádání se sami nepouštějí, odborné práce, knižní i časopisecké, nepíší, pouze je sledují - aby neztratili přehled o tom, co se děje v oboru. Uplatňují se též jako překladatelé a editoři. A pak jsou - není jich však mnoho - zahraniční bohemisté, kteří vedle toho, že do své mateřštiny rovněž překládají díla českých spisovatelů (čímž dělají, stejně jako jejich výše připomenutí kolegové, penězi nevyčíslitelnou službu české kultuře), dokonce publikují odborné studie, třeba v akademickém časopise Česká literatura, kde obstojí vedle výkonů tuzemských literárních historiků a teoretiků. Do té druhé skupinky patří právě Oleg Malevič.
Když si v bibliografické části knihy Osobitost české literatury nalistujeme oddíl Překlady, žasneme, kolik toho subtilní petrohradský rodák stihl z českého originálu převést do své řeči. Hle, Fráňa Šrámek i Karel Poláček, Karel Čapek i Václav Havel, T. G. Masaryk i Karolína Světlá, Daniela Fischerová i Radko Pytlík. V ruštině tedy: Mesjac nad rekoj, Jevrejskije rasskazy, Slovo o slove, Rossija i Jevropa, Sel´skij roman, Čas meždu psom i volkom, Gašek. A další a další jména a díla, Olbracht, Kohout, Voskovec a Werich, Petiška, Šamberk, Ivan Klíma... Na řadě překladů se podílela Malevičova manželka, už zesnulá Viktorie Alexandrovna Kamenská. Vedle toho Malevič překládal i ze slovenštiny. To jen na okraj.
V knize, připravené k vydání Vladimírem Svatoněm a Pavlem Šidákem, narazíme na srovnávací studie, například „,Literární snění‘ F. X. Šaldy a V. G. Bělinského", „Jan Neruda a F. M. Dostojevskij" nebo „Literární proces v pojetí R. O Jakobsona, J. Mukařovského a J. M. Lotmana". Dále čteme práce jako „Karel Poláček a Rusko, Karel Poláček v Rusku" či „Bratři Čapkové a ruské divadlo, meziválečné ruské divadlo a bratři Čapkové" (v posledně jmenované editoři bohužel přehlédli drobný lapsus: „Do ,kamenných‘ divadel hlavních ruských měst se Matka nikdy nedostala", míněna je podle všeho nikoli Matka, nýbrž Bílá nemoc). A pak jsou tu texty zcela nezávislé na pisatelově ruském zázemí, třeba „Čapkovy dopisy Olze Scheinpflugové a Čapkovo dílo".
Důkladný znatel především české literatury dvacátého století je sympaticky skromný, viz počátek referátu „Česká a ruská literatura 20. století", předneseného roku 1995 v Praze: „Nepřečetl jsem ani celou českou literaturu 20. století, natož celou literaturu ruskou, a do své smrti už je sotva přečtu. Proto mi jde jen o vystopování některých - snad základních - tendencí. (...) Kladu si za úkol spíše otázky nastolovat než na ně odpovídat."
Malevičovy velké zásluhy o slávu české literatury v Rusku jsou hodny obdivu, úcty a - vyznamenání. Kdyby je současný český prezident veřejně ocenil, ani by se při té příležitosti nemusel nutit do ruské konverzace a ztrapňovat se chybami jako tuhle v Kremlu. Oleg Malevič mluví česky velmi dobře.
Vytisknout
Poslat
