Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

17. 12. 2018
Rubrika: O dobrých věcech

„Když padne vláda, nebouchne to tak náladově...“

Autor: Jaromír Slomek

26.07.2008 01:00

Nedá mi to, přece jen se ještě vrátím ke svému rozhovoru s ruským bohemistou Olegem Malevičem (viz Náš člověk v Petrohradě, TÝDEN č. 29/08). V tomto subtilním, a přece vitálním osmdesátníkovi našla česká literatura už dávno důvtipného interpreta a obětavého propagátora. S panem Malevičem je radost mluvit i (elektronicky) korespondovat. Je pohotový a vtipný, například na otázku (nakonec do interview nezařazenou), kdo ho zaujal z mladších a nejmladších českých spisovatelů, odpověděl s jemným úsměvem, ač i současnou produkci jistě sleduje: „Já už zůstanu ve dvacátém století.“ V minulém věku je opravdu doma. Čapky, Haška, Poláčka či Vančuru zná tak důkladně, že by o nich mohl přednášet na českých univerzitách - a posluchárnu by měl nabitou.  

V odpovědi na otázku, čím si ho získal Karel Čapek, odkázal Oleg Malevič na sloupek Zlatá země. Protože tento text „jednoho z největších českých básníků v próze“ (O. M.) je tuzemskému publiku znám pravděpodobně méně než pilnému petrohradskému bohemistovi (a protože se mi při nejlepší vůli nepodařilo vtělit do interview ani úryvek), s dovolením ho budu citovat tady. Jsem přesvědčen, že stojí za čtení. A ještě bibliografická poznámka: se Zlatou zemí se čtenáři poprvé setkali v Lidových novinách 22. října 1922, po Čapkově smrti pak v souboru jeho publicistiky Kalendář.  

Ještě vsuvka. Asi týden před otištěním svého sloupku si ho Čapek jakoby načrtl – v dopise Olze Scheinpflugové, do níž byl beznadějně zamilován: „Cesta (vlakem do Trenčianských Teplic, pozn. J. S.) byla krásná, chvílemi jsem byl jako u vidění. Ty ohromné odstíny žlutých a rudých, a mezi tím borovice skoro černé a modříny jasňoučce zelené, jářku, nedá se to vylíčit.“ Že se to vylíčit dá (inu, když se to umí), předvedl Čapek za pár dní v novinách:  

„Je zlatá, rudá, fialová, zelená. A zase zlatá, brunátná, modravá i hnědá hnědí okru, sieny nebo sépie; červená rumělkou, karmínem, benátskou červení, pozzuolou; sírově žlutá, chromově žlutá, indicky žlutá, terakotová, kraplaková, modrozelená, žlutozelená, modrá, temně fialová. Jedeš vlakem karpatskými háji a koukáš jako blázen, co říjen dovede. Když do toho zasvítí slunce, tu celý topol se zažehne žlutě jako ohromný plamen; buky rozstříknou do široka své drobné oranžové plamínky; já nevím, který keř zazáří jako ohnivě rudá výheň. Zlatá, rudá, fialová, zelená. Svatý, svatý, svatý! Otče náš, jenž jsi na nebesích, to je to krásné!  

Je to sentimentální, ale nemohu si pomoci: dívá-li se člověk na přírodu v její slavnostní chvíli, připadají mu ty ostatní události tak trochu odlehlé a odbarvené. Jistě ministerstvo nepadá tak krásně jako ořechové listí. Když padne vláda, nebouchne to tak náladově, jako když spadne se stromu kaštan a bums! ze zelené skořápky se vyšpulí jeho červené oko. A valuta nepadá tak elegicky a majestátně jako to krásné zlaté lupení. Zlatá, hnědá, oranžová, rudá.“  

Nejsme ještě ani v polovině Čapkova sugestivního textu a už je jisté, že celý sloupek se sem nevejde. Tak snad ještě pasáž navazující na výše citované. Ta je podle mého soudu nejsilnější:  

„A ty, krásná ohnivosti starých věcí, požehnej mi. Tváří v tvář přírodě probouzejí se v tobě, člověče (a nezapírej to), nesmírně konzervativní city. Buď pochválena stálost starých věcí a věčných řádů. Buď pochváleno, co není v člověku epochální a průkopnické, včerejší a zítřejší, ale co je věčné a nezměnitelné. A tedy: mládí a stáří, odpočinek, láska, dobrý stůl, náboženství, hrdinnost, spánek a některé jiné staré a moudré věci. Před vámi, ohnivé háje, neobstojí mé písemnictví; ale tváří v tvář s vámi jsem spokojen s těmi několika bílými vlasy, se svou únavou i svou silou. Neboť vše je v pořádku, jako od věků stanoveno. Zlatá a zelená, bílá a černá.“  

Konec sloupku: „Zlatá, červená, zlomená hnědá. Pane bože, děkuju ti za pěknou cestu rokem.“ A konec milostného psaníčka: „Tak se měj krásně, pokud Ti to jde, chundelatá, hubená holčičko, a vzpomeň si chvilkou na mne a uchystej mi co nejsladší svůj rozmar. Pa. Čáča.“ K smíchu? Ano. Ale počkat, mohl tehdy 32letý Čapek tušit, že i z jeho intimní korespondence se jednou stane věc veřejná? Buďme shovívaví.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  9.05

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   prosinec 2018

PoÚtStČtSoNe
     12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31