Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

20. 4. 2018
Rubrika: O zvířatech

In flagranti s krávou

Autor: Jaromír Slomek

01.03.2008 01:00

Na slově „kráva“ z původně soukromého, po nepochopitelné indiskreci zcela veřejného elektronického dopisu místopředsedy české vlády je pozoruhodné pouze to, že patří do jeho slovníku. Říká-li (ba píše!) pan doktor Bursík o nějaké ženě, že je „kráva“, prozrazuje tím na sebe, že je zřejmě zvyklý vyjadřovat se právě takto; patřil možná k těm dětem, které už v letech povinné – a třeba i nepovinné - školní docházky hlásily rodičům krabatíce čelíčko, že „ta kráva“ jim dala čtyřku, aniž byly matkou a otcem za vulgární vyjadřování potrestáni. Možná je dnes mezi českými rodinami už více těch, v nichž se takto bez rozpaků konverzuje, než těch, v nichž je „kráva“ (a další nadávky) stále ještě tabu.
 
Vedle „krávy“ bez atributu existuje v řeči našeho lidu také „kráva blbá“, možná i „kráva ceckatá“, není-li to výmysl Ludvíka Vaculíka. V jeho románě Sekyra (1966) se dva dospělí bratři dívají na televizi, kde „ukazovali mezinárodní festival šansonů ve Varšavě“, což je „masová hňupovina“, přehlídka „vymiškovaných pitomečků a normalizovaných subtilních jalůvek“. I „jalůvky“ tu samozřejmě fungují jako nadávka, avšak ještě docela něžná, teprve vystoupení jakési „rumunské hvězdy“, jež se „přišinula operetním krokem“ a „pozdvihla si širokou dlouhou sukni, ač tam nikde nebylo bláto“, přivádí jednoho ze sourozenců k pomyšlení: „Ty krávo ceckatá“, což druhý vzápětí vysloví (a autor s gustem opakovaně napíše).

Proč je „kráva“ pociťována jako nesalonní sprostota? Kdyby dr. Bursík psal o „té huse“, „té koze“, „té ovci“ nebo „té slepici“, dopustil by se rovněž jazykového deliktu, avšak zajisté menšího. Horší by už – zůstáváme mezi živočichy – byly jen „čubka“, „krysa“, „svině“ a „zmije“. Pokud by si ona „neznámá“ měla vybrat mezi „krávou“ a „zmijí“, patrně by volila hada. Za „krávu“ tady nechce být nikdo.

Jazykově jemnocitný Pavel Eisner (Chrám i tvrz, 1946) nám tentokrát příliš nepomůže: „Všechny nejoblíbenější nadávky jsou slova už svým zvukovým ustrojením velmi šťavnatá, zvukově vyvážená, ariózní. Jen si je prozkoumejte po této stránce: ty krávo, krůto, vole, osle, hovado, prase, huso, svině, dobytku, tele. Jsou to, uznejte, slova lahodná, ústní dutinu krásně zaplňující, slova nosná na značnou dálku.“

Jisté je, že „kráva“, slovo velmi staré, žije v české frazeologii už dávno, známe „dojnou krávu“, „železnou krávu“ i „Kašparovu krávu“, respektive její oko. Snad jen jako měřítko velikosti je „kráva“ jakžtakž neutrální („naštěstí jsme to všechno pobrali, protože Vašek měl krosnu jako kráva“). S „krávou“ bývá veselo, věděli to už Voskovec a Werich, a tak v písničce Zlatá střední cesta (Osel a stín, 1933) rozverně veršovali: „Strejček vůl teta kráva každej půl rady dává:/ Hochu můj postupuj/ Zlatou střední cestou/ Vůl připojil suše: je to cesta má/ Každý po ní kluše - je vyšlapná/ Poslouchej - bučí kráva - Tou se dej ta je pravá/ Jseš mladej jseš hloupej/ Já jsem stará kráva“. Prý to kvůli poslednímu verši žádná ze zpěvaček Osvobozeného divadla nechtěla zpívat. Inu.

I pro Emanuela Fryntu ztělesňuje ono nešťastné zvíře tupost, v básni Kráva (Písničky bez muziky, 1988) je skutečně hloupá, až bučí, závidí holubovi jeho schopnost letu mudrujíc: „Co mám teď na tom světě? Nic./ Jen ty dva rohy u čela.// A nadechla se z plných plic/ a bučela a bučela.“ Jenže ani to není odpověď na otázku, proč „kráva“ budí pohoršení. Možná je to hláskovou podobností se slovem „kurva“, to také do salonu nesmí, dokonce ani jako citoslovce. Do Šmírbuchu jazyka českého (zatím poslední vydání 2005) zařadil Patrik Ouředník slovo “kravka“, synonymum pro „prostitutku“. A vedle přirovnání „brečet jako stará kráva“ se už dávno říká také „brečet jako stará kurva“ (jedno i druhé je ve slovnících zachyceno), tady někde možná probíhá demarkační čára mezi těmi slovy.

Jenže co poradit dr. Bursíkovi? Už se nikdy o nikom takto a podobně škaredě nevyjadřovat? To je k ničemu, v dospělosti se zlozvyk potlačuje obtížně. Je tu však lidová moudrost, která by „zelenému“ politikovi mohla být k užitku: „Dá-li Bůh krávu, sám sežeň trávu.“  



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  8.01

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   duben 2018

PoÚtStČtSoNe
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
30