Slova kolem nás

TÝDEN.CZ

23. 10. 2018
Rubrika: O zvířatech

Háráme

Autor: Jaromír Slomek

05.01.2008 01:00

Něco se stalo se slovem pes a jeho odvozeninami, protože se něco stalo se skutečnými psy (a jejich odvozeninami). V České republice je prý „čtyřnohých přátel“ (jak zní stále oblíbené novinářské klišé – v každém článku o psech se s ním potkáme nejpozději ve druhém odstavci) na dva miliony! Je to obrovské číslo, obtížně představitelné.

Na rozdíl od venkovských psů, kteří snad stále ještě obývají boudy, si ti městští zjednali trvalý pobyt v obývacích pokojích, ložnicích, ba v postelích, na veřejnosti už je najednou samozřejmé to, co ještě nedávno bylo naprosto nemyslitelné: malí i velcí psi navštěvují obchody, restaurace, kavárny, cukrárny. Brzy tedy i kina, divadla, koncertní síně. Aby bylo jasno: není řeč o psech slepeckých, psech-záchranářích, psech-odhalovačích drogových skrýší. Před nimi kloubouk dolů. Řeč je o hýčkaných mazlíčcích všech plemen. Takové je v zimě skoro nemožné potkat na ulici neoděné, jejich majitelé jim opatřují apartní úplety, možná dokonce podléhající módním trendům.

Když se takto radikálně změnil „psí život“ (slovní spojení v jazyce zůstalo, je však obsahově vyprázdněné, ba převrácené, vést dnes „psí život“ vlastně znamená žít si na vysoké noze), změnil se i jazyk, jímž se na psy obracejí jejich „páníčci“ (jedno z nejobludnějších slov v češtině) i „paničky“ (dnes se tímto slovem samy označují ženy jakéhokoli věku či stavu vlastnící psa – „poběž k paničce!“ – slovo samo, jak víme, mívalo původně jiný význam, Slovníkem spisovného jazyka českého komicky definovaný takto: „paní, nejčastěji vdaná žena z buržoazních vrstev“; možná bychom se shodli na tom, že „panička“ je nudící se žena v domácnosti, patří k ní rozvírající se župánek a v očích příslib neřesti).

Jak se tedy hovoří se psy? Slov v lidské komunikaci stěží použitelných je málo („aport“). Běžně se k psům, jak můžeme na ulicích co chvíli slyšet, hovoří tak, jako by to byli lidé („když máš tolik energie, půjdeme ještě na Letnou, Golde“), respektive děti. Třetí osoba jednotného čísla nastupuje tam, kde obvykle stojí první; dospělému řekneme: „Já ti to přinesu“, dítěti někdy: „Maminka ti to pofouká“, psi slýchají velmi často: „Páníček ti dá granulky“. Mimochodem, třetí osoba se tu ráda proplétá s druhou: „Hned to Aranka dostane, to víš, že jo.“  

To by ještě nebylo tak hrozné, horší je nahrazování třetí osoby jednotného čísla první osobou čísla množného. Ano, mluvívá se tak k dětem: „Půjdeme hajat.“ „Půjdeme papat.“ Dospělý sám přitom v té chvíli po spánku ani jídle netouží, mluví tak prostě proto, že plurál je zde jaksi laskavější, důvěrnější. A se psy jako s dětmi: „Pěkně jsme se vykakali,“ hlásí „páníček“ doma „paničce“ po návratu z procházky. „Háráme!“ volá v parku „panička“, majitelka ne už feny či fenky, jak se říkávalo, nýbrž „psí slečny“, při setkání s cizím „páníčkem“ a jeho psem. Ten samozřejmě chápe, že řeč je pouze o psici, ani mu to množné číslo nepřipadne nevkusné, hbitě zkrátí vodítko a zabrání nejhoršímu (nejlepšímu).

Zkrátka, psi už nejsou, co bývali (jistěže nepatří na řetěz, avšak ani do peřin), frazeologie najednou nepřiléhá k realitě, je zastaralá, div že nesrozumitelná: mít se hůř než pes znamenalo kdysi mít se opravdu zle, dnes by to mohlo znamenat standard. Být na někoho jako na psa značí v současnosti spíše vlídné zacházení než co jiného. Peskovat někoho? Zepsout? Vždyť by to mohla být synonyma málem pro něžnosti...



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  7.24

Diskuze

Jaromír Slomek

Jaromír Slomek
Oblíbenost autora: 8.73

O autorovi

Narodil se v Děčíně roku 1958. Absolvoval studia bohemistiky a pedagogiky na FF UK. Literární kritik, publicista a editor, externí učitel na Fakultě sociálních věd UK v Praze.

Kalendář

<<   říjen 2018

PoÚtStČtSoNe
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031